Vyhledat
  • baara

Malá víska s velkým "V"

Aktualizováno: 7. 10.

Domov - to teplé zabydlené slovo. Vzpomínky, jež jako kostičky skládají náš život. Lidé, které si nevybíráme, a přesto milujeme. Místo pro kořeny, které prorůstají planetou Zemí.




Modrá tepláková souprava na nohavicích uškrcená gumičkami, v ruce rohlík, svátost, co nestihla zgumovatět, v kapse, v solo krabičce, miniaturní verze kápézetky, na nohách plátěnky, v předchozích generacích bílé, rozrážejí hltavě řebříček obecný, paličkovici nachovou a jitrocel kopinatý směr pískovcové převisy v lese za chalupou. Nějaký můj červnový víkend osmdesátek.

Na pomezí středočeské oblasti a severočeského středohoří, ve 340 metrech nad mořem, leží docela neobyčejná vesnička. Tak trochu neví, jestli chce patřit zemědělsky zkultivované ploše Mladoboleslavska nebo hlubokým lesům Kokořínska, protože nerozhodně přešlapuje na jejich rozhraní. V půdorysu skrývá hlavu jelena s lysinkou kruhové návsi na čumáku a parožím jedné příjezdové a druhé lesní cesty do ztracena.

Rozlohou menší než dotek jehly na mapě světa. Přesto by rozloha srdcí, jež naplnila za celá staletí, zabrala několik fotbalových hřišť. Tak maličká vesnička, že se z ní nemohlo stát nic jiného než Víska. Pro mě a moje sourozence dětství a prázdniny, pro moje rodiče stavební a zednické výboje, pódium pro všechny kamarády světa, pro usedlíky a starousedlíky domov a přežití, pro historiky a památkáře práce, pro návštěvy a turisty div světa, pro poety múza.

Ač narozená v hlavním městě, už v šestinedělí mě v povijanu rodičové poprvé přivezli na chalupu, kde se jako upomínka na tuto událost vší silou podepsal špunt od šampusu na vetchou stropní omítku kuchyně. Tehdy v létě 1978, ale ještě notnou chvíli bez pochopení, začalo moje vnímání Vísky, vesnice, které se dařilo bez mého vnímání i pochopení už někdy od roku 1400, kdy je o ní první písemný záznam. To ve vísecké rokli v myslivně údajně přespal nebo možná dokonce přespával sám císař Karel IV., který si jezdíval odpočinout od kralování na hrad Bezděz. Jezdil se svojí družinou po vyšlapané obchodní cestě z Prahy do Žitavy, která právě tady usrkla ze Strenického potoka zakousnutého hluboko do pískovcových skal jižně za vsí. Tehdy si jako majitelé a páni předávali správu nad víseckým sídlem nějaký Mikuláš z Vísky, potom Petr z Bezdědic a v roce 1440 jakýsi Vítek, což zní sympaticky pohádkově. To byl ten smíšený les za vsí jistě hustší, skály strmější a tůň v údolí hlubší. To, že se sem nedávno vrátili volně žijící vlci, jež roztrhali sousedům pasoucí se kůzlata, svědčí o tom, že pohádkáři, speciálně „karkulkáři“, až zas tak nefantazírovali. První písemné zmínky jsou však strohé, bez vůní a vtipu. A vyprávění, která se předávají, jsou zase nepřesná, domyšlená a přikrášlená a čtenář je odsouzen stát se odborníkem na balanc mezi tím.

Už jen seznam velkopanských jmen dělá z tohoto místa něco unikátnějšího než jen shluk domů k bydlení. V 16. století patřil tento klenůtek k jednoznačné dominantě krajiny hradu Bezdězu a připnul si ho na svůj vznešený krček Jan z Vartenberka. Ten ho prodal Damiánovi z Peicelsdorfu a poté patřil Dětřichovi ze Starschedlu. Jak tvrdí Místopisný slovník historický království Českého, byla Víska rozdělena od roku 1567 mezi dva a více majitelů. Následovala řada prodejů, koupí, dědictví, konfiskace, a dokonce jedné vraždy, která předala tuto vesničku dalšímu osudu. Malá a krásná Víska byla rozdělena na tři správní části a jak už to s malými a krásnými bývá, o nich se dále rozhoduje zásadně bez nich. Statek Víska, což byla většina vsi, padl na chvíli jako dar do klína augustiánským poustevníkům a klášteru Bělé pod Bezdězem. Poplužní dvůr byl darován české větvi italského rodu Františkovi markýzi z Caretta a hraběti z Millesima, tedy ke statku bělskému. A tři statky v severní části zprvu podléhaly montserratským benediktinům emauzským ve vznešené Praze a poté snad statku bezdězskému… Kdo ví, ale zdvojená písmena ve jménu jistě neudělala z hrabat hrábě užitečné víseckým loukám, ani šlechtické větve nikterak nevyšlechtily plodnost květních pupenů víseckých stromů.

V průběhu toho se Víska stala dokonce několikrát součástí Valdštejnova frýdlantského vévodství, kdy tu zvučné jméno vlivného císařského důstojníka Albrechta z Valdštejna, který jako první začal vydržovat stálou armádu pro katolické zájmy, zvučí dodnes. Zní a skloňuje se však v trochu jiných bitevních zájmech a strategiích, a to především v houbařské sezóně. To do Valdštejnského polesí najedou celé autobusy, kdy správa domovů důchodců z celého kraje vyváží stařečky za houbovým dobrodružným kláním. Pod čepičkami a kloboučky, vzorně skautsky vybaveni pláštěnkami, vybíhají všemi směry do hustých lesů protkaných bludištěm cest. V holinách a galoších různých velikostí jejich trochu krkolomné a nejisté kroky vyvažují hole i berle, na kterých jsou zavěšeny lačné košíky. Tato národní záliba přetrvává asi v genech. I když totiž někdy úplně ztracení a vyčerpaní, nevědí, co je za den, pyšně a soutěživě dokola přepočítávají dva modráky na dně svého košíku, nedbaje na množství červivých okupantů, jen ať Růža ze dvanáctky pukne závistí. Neslyše volání dozoru, nevida jedovaté odstíny, šťastně se stávají součástí polesí, které Valdštejnům patřilo až do roku 1945.

Kouzlo Vísky spolklo i s navijákem dle záznamů z roku 1654 šest celých sedláků, pět chalupníků a dva zahradníky i s jejich rodinami, včetně stavení rozbořených a opuštěných. Poplužní dvory se na přelomu 17. a 18. století začaly přepisovat v záznamech na chalupy a zahradníci byli přeřazováni na chalupníky. Tak to ve Vísce beze změny stálo, leželo a přihroutívávalo se, dokud v roce 1765 nevyrostlo po dlouhé době nové stavení č. 22 v lese za vesnicí, v níž se o dva roky později narodil obávaný loupežník Wenzel Kummer. Jeho vůdčí schopnosti z něho udělaly tlupařského bosse. Mříže však neměly moc ho upokořit, dokázal z nich i v okovech až desetkrát úhořsky vyklouznout. V létě 1842 se po 20 letech žaláře a těžkých trestech za mnohačetnou dezerci vrátil domů. Obyvatelům Vísky otevřel jejich náruč zákon, který jim nařizoval, aby se o starého kriminálníka střídavě starali až do jeho smrti, která na něj přišla tak mile a líně za pecí jedné chalupy na návsi. Nelibé vzpomínky na něj nese i toliko studentů, co by se do celého století vešlo, dítek trápených recitací Máchova Máje: „Od svého otce v svět vyhnán, v loupežnickém tam roste sboru. Později vůdcem spolku zván, dovede činy neslýchané, všude jest jméno jeho znané, každémuť: ,Strašný lesů pán!´“

Pro štědrost okolní přírody je nasnadě, že se zrovna tady, sice až po mistrovském opracování na štuky, používal právě pískovec jakožto stavební materiál při budování sklepů, stodol, ohrazení, ale i zdiva domů. Však nejstarším dochovaným bonbónkem pro nejmlsnější jazýčky památkářů je velmi hluboký sklep z lomového zdiva tvrdého vyvřelého kamene. To možná, jak si bezdězský jícen sopečného kráteru před pár tisícovkami let odplivnul. Kromě unikátního sklepa byly přivábeni historici na další úžasnosti této stárnoucí, ale pořád neskutečně půvabné vesnické krásky. Například se do našeho století dochoval dřevěný roubený komín, kamenný balkon a v nejedné chalupě pec ve světnici obsluhovaná ze síně, kde to ještě dnes zavoní buchtami, pro kdejakého víkendového Honzu. Dvě klasicistní brány, z toho jedna bohatě zdobená, jsou vlastně neslavné sestřenice slavného Vítězného oblouku v Paříži, nebo průčelí Kapitolu ve Washingtonu. No, když se to řekne takhle, zaslouží si to pořádné „Wow!“ Až polovina historických objektů je konzervována rekreačním využitím, což s velkou nedůvěrou a žalem sleduje státní památková péče, v jejíchž pravomocech si Víska ustlala a je hýčkaná jako rezervace od roku 1995. Některé mapy uvádějí, že jde dokonce o skanzen, což sem láká nejeden cyklistický peleton a nejeden našťouchnutý autobus německých turistů. To proto se v očekávání nějaké atrakce toliko podivují, že na sobě nemáme fjertoch a rubášku, jak zrovna náhodně probíháme dvorkem, ale jen vytahané tričko a montérky. Je fakt, že tradiční roubené chalupy s pavlačemi na kruhové návsi působí historicky, mile a přitažlivě, což náhodní kolemjdoucí ochutnávají objektivy svých fotoaparátů s vydechnutím: „Tak tady bych chtěl dožít.“


Už od dob třicetileté války, kdy se v okolních vesnicích mluvilo převážně česky, chtěla být Víska jakkoli výjimečnou. Až do poloviny 20. století se totiž v této vsi mluvilo německy. Strážní budka střežící Sudety byla na křižovatce příjezdové cesty.

Po skončení druhé světové války v roce 1945 přešlápla do české hlíny, protože polovina německého obyvatelstva byla odsunuta. Tak se sice narušila kontinuita všeho, co se tu dosavadně žilo, vazbilo, rostlo a historicky formovalo a Víska si tak s veškerým šarmem byla nucena rozpustit zapletený der zopf, ale nikdy až dodnes úplně nezapomněla a nevymazala deutscher einfluss, o čemž svědčí minimálně některá jména dnešních obyvatel. Není neobvyklé, že se z projíždějícího německého nebo belgického turisty, vyklube potomek někdejších Vísečáků, který v karavanu na své životní cestě hledá přetrhnutý kořínek svého rodu. To pak nostalgicky vzpomíná ukazujíce na plácek luční trávy se slovy: „Tak tady v tom domě, který tady už není, jsem se narodil.“

Rok 1968 přinesl milníky pro mnoho lidí, tedy i pro mě. Tenkrát si totiž moji rodiče vyrazili na čundr a možná, kdyby nezačalo pršet, by touto vesnicí jen prošli s krosnou na zádech. Ale jak už tomu bývá, malé náhody nakonec ovlivní zásadní rozhodnutí. Nejdřív se jen schovali před deštěm v opuštěném stavení na návsi, potom si ustlali na zemi ve světnici s vymlácenými okny. Sny, které tenkrát měli, ležíce na podlaze mezi prorůstající trávou a holubím trusem, musely být nepochybně prorocké, totiž že mají navštívit katastr nemovitostí, zadlužit se a koupit tuto zemědělskou usedlost stůj co stůj. A tak se i stalo. Náš dům a místo, kde dnes žijeme s rodinou je jiný. Nejenže je jako jediný ve stylu jihočeského baroka se šťavnatým citrónem na štítu, ale byl postaven jako vejminek pro stárnoucí rodiče vedle roubené chalupy.

Na tom by samo o sobě nebylo nic divného, jen s vtipným, možná škodolibým anebo zcela zištným úmyslem, udělali statkáři pro kulaté stařečky vstup do domu se 14 vysokými schody, snad pro udržování fyzické kondice.

Zavírám oči… Naproti našemu domu na návsi, na chladném pískovcovém kvádru sedí před otevřenou malovanou branou dvě k sobě nachoulené postavy. Dědeček má na hlavě placatou čepici s kostkovaným vzorem a na nose brýle s tak silnými dioptriemi, že když na mě zamrká, až se leknu a o krok ustoupím. Babička má kulatý obličeji olemovaný šátkem s pestrým květinovým vzorem. Okolo prochází jiná stařenka, ohnutá do pravého úhlu, na hrbu má frajersky hozenou motyčku na okopávání řípy, pohodí skloněnou hlavou, jakože na pozdrav. Od kruhové požární nádrže se ozývají dětské nadšené výkřiky z gejzíru vody od vyskákané vlny. Letní štěstí vrážející otevřenými okny až k uším dřímajících rodičů, přerušuje projíždějící traktor, který ovanul celou náves naftovým odérem snoubícím se s libou vůní sušeného sena. Bezzubá láteřící pusa klevetí něco za okenní tabulkou protějšího domu, hrozíce revmatickým ukazováčkem na všechny rozdováděné děti. Přijíždí pojízdná prodejna. Mocným troubením svolává všechny mlsné i hladové. Hned, jak projdu úzkou zadrobenou chodbičkou a se všemi sousedy se podělím o nákupní košík, do kterého s mámou dáváme pudink, droždí, špekáčky, kmín a Vitacit a já si ho trochu nasypu do dlaně a blaženě jazykem naberu jahodový chemický hnus, půjdeme hrát s ostatními softball a u křížku bude zase catcher hlídat odpalovací metu.


Dnes, když cítím hlínu po letní bouřce, když dekou vyválím důlek ve vysoké trávě, když sršeň prorazí rozevlátou záclonu, když se borůvkový žahour pere s dusnem, když je mi při usínání zima na špičku nosu, když se říznu o trávu, když mi polštář smrdí od kouře, když mi pod nohou praskne bublina rozteklého asfaltu…jsem zase doma.





Foto: mapa s laskavým svolením NPÚ, ostatní archiv YBstudio, malba: baara


#víska #domov #památkovávesnice #mladoboleslavsko #máj #kumr #loupežníkkumr #skanzen #kresbanamíru #ilustracenamíru #ilustrace #kresby #malby #ilustracenamíru #kalendářenamíru

117 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše